Slepá mapa

Slepá mapa je v podstatě starší sestra Hany, o které jsem psala nedávno. A když nad tím vlastně tak přemýšlím, o Aleně Mornštajnové jsem se poprvé dozvěděla právě v souvislosti s tímto románem z roku 2013.

Svého času měl poměrně slušnou propagaci na sociálních sítích. To, že jde o románovou ságu mě ale příliš nelákalo, samo slovní spojení ve mně evokuje nudu a nezáživnost. Názor jsem změnila až když jsem se dočetla, že se jedná v podstatě o líčení osudu jedné rodiny na pozadí světových dějin. Na to jsem už jako milovnice historie pochopitelně slyšela a knihu jsem nemohla nechat ladem. Zároveň jsem se ale nemohla ubránit skepsi. Bylo mi jasné, že si autorka vzala velké sousto a riziko toho, že román sklouzne do „prapodivné slátaniny“ bylo až nebezpečně vysoké.

Zpočátku jsem měla skutečně pocit, že se mé nejhorší obavy naplnily. Nadšení z vytříbeného stylu a učebnicových větných skladeb vystřídalo mírné zhnusení nad erotickou pasáží. Nebyla jsem si jistá tím, jestli něco takového do knihy psané uvedeným stylem patří, a jestli má něco takového autorka vůbec zapotřebí. Zachtělo se mi knihu odložit a dost možná na Mornštajnovou zanevřít. Nakonec jsem ale překonala odpor a četla dál. A ani náhodou toho nelituji.

Na pozadí první světové války se setkáváme s prarodiči hlavní hrdinky románu, přičemž autorka dovedně líčí osudy každého zvlášť. Zatímco Anna zahoří láskou k Antonínovi téměř ihned, Antonín si musí svou cestu k nápadně pohledné dívce postupně najít. Přes různé peripetie a nástrahy osudu se mu to nakonec podaří a společně přivedou na svět několik potomků, mezi kterými je i matka hrdinky románu.

Nutno podotknout, že právě Alžběta je z dějového i charakterového hlediska  jednou z nejzajímavějších postav. Zamlklá, trochu ponurá žena se zvláštním smyslem pro život, která se ničeho nebojí a ničeho přespříliš nelituje. S nadsázkou lze prohlásit, že se jedná o ženu zocelenou událostmi druhé světové války. Alžbětu nevyvede z míry ani ztráta milované sestry Boženky, ani „sňatek z rozumu.“ Za žádných okolností se nenechá zastrašit osudem a vždy se snaží mít navrch.

V tomto duchu se zachová i v roli matky. Neváhá a když si to okolnosti žádají, porodí Anežku, hrdinku a hlavní vypravěčku celé rodinné ságy. Ta právem tuší, že k ní matka nechová zrovna vroucné city, navzdory tomu ale dospívá v jedinečnou a silnou osobnost, která se v jistých ohledech své rázné matce podobá. Zatímco Alžběta se musela potýkat s nástrahami druhé světové války, na Anežku číhají útrapy spojené s dobou komunismu a normalizace. Ačkoliv se zdá, že jí život na růžích neustlal, čeká i na ni (navzdory nemalým prohřeškům, které si žádala doba) milující náruč a pomyslné „šťastně až na věky.“

Zpočátku jsem měla pocit, že kniha není ani z poloviny tak dobrá jako Hana, kterou jsem četla dříve. Chvilkami jsem ji odkládala a s nechutí jsem se k ní vracela. Pravděpodobně to bylo zapříčiněno tím, že se na začátku vyskytuje hned několik postav a čtenář může mít problém zorientovat se v nich. Po několika stranách se však děj ustálil a začal plynout tak, jak má.

Nakonec musím přiznat, že jsem byla románem nadšená. Hana mě sice uchvátila o chlup více, ale i Slepá mapa má něco do sebe. Klobouk dolů před autorkou, ne každý spisovatel zvládne tak bravurně a detailně vylíčit osudy celé početné rodiny. Nicméně se mi zdálo, že je děj ke konci mírně osekaný a závěrečné pasáže působí dojmem, že se autorka snaží mít zbytek rychle za sebou. Na celkový čtenářský zážitek to ale naštěstí příliš nemá vliv.