Osm hor

Bruno s Pietrem jsou odlišní jako sever a jih Itálie. Přesto právě mohutné vrcholky Alp spojí jejich cesty. Protože „ať už je osud cokoliv, přebývá v horách, které máme nad hlavou.“

Nakladatelství Odeon při hledání vhodného dvoustého svazku své edice Světová knihovna nešlo ani tak moc do světa, jak bývá zvykem, ale sáhlo po vrcholcích italských Alp v podání románu Paola Cognettiho Osm hor.

Většinu čtenářů (včetně mě, přiznávám) po přečtení názvu a slov „Část první – Hora dětství“ napadne naivní a prosťounká myšlenka: „Hm, super. Takže to bude mít osm částí, každá popisující jednu horu. Jednoduché!“ Brzděme, přátelé. Osm hor prestižní italskou cenu Premio Strega (něco jako naše Magnesia Litera) nezískalo náhodou. Cognetti na pouhých dvou set sedmnácti stánkách líčí jednoduchý, avšak silný příběh dvou kluků, které svedla dohromady náhoda. A hory.

Malý Pietro odjíždí se svými rodiči na léto do hor. Pryč od nenáviděného ruchu, šumu a prachu Milána. V malé chajdě v ještě menší vesničce nazývané Grana prožívá příjemné prázdniny trávené nicneděláním. Vše se ale změní, když se – na žádost velmi společenské maminky – začne přátelit s Brunem, osamělým pasáčkem krav. Společně objevují taje horských potůčků, mýtin, jezer a rozpadlých stavení v okolí. S Pietrovým otcem, zachmuřeným chemikem, kterého dokáže rozveselit jen pohled na hory, dokonce podniknou výšlap až na ledovec. Bruno však musí odvést své stádo ke strýci do vzdálené salaše. Nebýt komunikativní matky, jejich přátelství by se vytratilo. Jedny prázdniny se chýlí ke svému konci, druhé začínají. Přejdou třetí, čtvrté, páté strávené společnými dobrodružstvými. Až do oné chvíle, kdy devatenáctiletý Pietro odmítne namáhavou túru se svým otcem a raději sejde do větší vsi k rozjařeným lufťákům.

Pietrův osud sledujeme až do současnosti. Vidíme jeho chvíle samostatnosti v Turíně, jeho lítost po smrti otce, se kterým se nestihl usmířit. Ironií osudu se však právě díky závěti dostává zpět do Grany, kde navazuje na své staré přátelství s Brunem. Znovu se jako malí potloukají lesy a šplhají na vrcholky velikánů. Prožívají radosti i strasti v rámci možností běžného života (Pietro) i života vysokohorského horala s velkými plány (Bruno). Neprozradím vám, jak se osudy našich hrdinů zamotají v konci, přišli byste o možnost sami si odpovědět na otázku, zdali se víc naučil ten, kdo udělal okruh osmi hor, nebo ten, kdo vylezl na vrchol Sumeru.

Říkává se, že v jednoduchosti je krása. Paulo Cognetti na to upozornil současnou literární obec. V románu nenajdete velké zvraty, skoky v čase, jen čirý příběh vyprávěný tak, jak se stal. Od začátku do konce. Podtrhnout musím autorovu mistrnou schopnost vystihnout kulturu zapadlé italské vesničky kdesi v horách, včetně jejích obyvatel. Ti nenazývají přírodou přírodou jako měšťáci. Na svahu máme aruly (borovice) a pezza (smrk), vše v typickém nářečí, který se naštěstí ujal i v českém překladu.

Uvidíme se někde mezi Dufourspitzi a Breithornem, ano?