Macbeth

Není tomu tak dávno, co se v českých luzích a hájích strhla „Nesbø-mánie“. Nepodařilo se jí ale zachvátit všechny knihomoly, čehož jsem zářným důkazem. Po přečtení Sněhuláka jsem nabyla dojmu, že budu nejspíš „Nesbø-imunní“. Už tehdy jsem ale plánovala, že se k tomuto severskému autorovi jednou vrátím a přijdu na kloub tomu, co na něm ostatní vidí.

Macbeth byl tedy takovým mým malým osobním návratem. A nutno podotknout, že se jednalo o návrat bolestný a plný utrpení. Především zpočátku. Marně přemýšlím nad tím, jestli jsem vůbec kdy četla něco s tak těžkopádným a ubíjejícím začátkem.

Název knihy sliboval hodně, protože voněl Shakespearem. Zprvu jsem si myslela, že se jedná o pouhou shodu jmen. Když jsem se dozvěděla, že Nesbø z velkého dramatika vychází, těšila jsem se na knihu hned o něco více. Samozřejmě jsem ale tušila, že něco takového je i pro spisovatele Nesbøho formátu neskutečná výzva.

Začátek knihy byl výzvou i pro mě. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych po každé další větě přemýšlela nad tím, že knihu prostě zavřu a budu dělat, že není a ani nikdy nebyla. Proklínala jsem Nesbøho, proklínala jsem sama sebe a zapřísahala jsem se, že na tohle recenzi rozhodně psát nebudu. Nakonec jsem se ale vždycky pokorně vrátila. Ale jen proto, že nemám ráda odložené knihy.

A vlastně se to nakonec celkem vyplatilo. Zhruba v polovině knihy dostal děj konečně nějaký slušný spád, věty začaly odsýpat, dialogy postav začaly působit dostatečně přirozeně a lidsky a já si kdesi na 40 % musela přiznat, že se vlastně celkem i bavím.

Když se nepodařený zátah na dealery zvrhne v krveprolití, přichází inspektor Macbeth se svým týmem rychlého nasazení, aby zachránil situaci. Macbeth je však i vyléčený feťák s problematickou, trýznivou minulostí. Za jeho úspěchy ho čeká odměna. Peníze. Moc. Respekt. To všechno má na dosah. Jenže chlap s jeho původem nemůže dosáhnot až na vrchol. Nebo může? Macbetha pronásledují halucinace a paranoidní představy o tom, jak mu osud brání v oprávněném vzestupu. Jak se má dostat k tomu, na co má právo? Tak, že začne vraždit.

Knihu lze celkově hodnotit jako rozporuplnou. Kromě zmíněného začátku mě zaskočili i samotní hrdinové. Ať už chceme nebo nechceme, vždy si jako čtenáři vybereme minimálně jednoho hrdinu a s ním alespoň polovinu knihy sympatizujeme. U Macbetha jsem nechovala sympatie k nikomu. Vlastně jsem se ani s nikým z hrdinů neztotožnila. Charakterově ale pro mě byla nejzajímavější Lady, žena s temnou minulostí, která se dostala téměř na vrchol. K samotnému Macbethovi jsem nejprve pociťovala sympatie a jistý zájem, ten ale brzy odezněl a Macbeth mě jako postava začal nudit. Ještě aby ne, když byl prakticky loutkou v rukách mnohem zajímavější Lady. K tomu lze říct snad jediné: Cherchez la femme. 

Jazyk knihy mě neskutečně bavil, klobouk dolů před autorem i před překladatelem. Po dlouhé době jsem měla pocit, že mi v rukou leží kvalitní překlad, který prošel pečlivou korekturou.

Na závěr bych dodala snad jen to, že vzhledem k mé „Nesbø-imunitě“ je můj názor na knihu zcela nezkreslený předešlou sérií s Harrym Hollem. A rovněž bych chtěla vyjádřit porozumění těm, kteří se knihy zřekli. Cítím s Vámi, drazí čtenáři (víc, než si myslíte). Ale přeci jen zkuste vzít Macbetha ještě jednou do ruky a přežít ho zhruba tak do půlky. Třeba se pak budete bavit alespoň zčásti tak jako já.