Kleštěnec z pralesa

Pierre-Henri Cami. To se rovná smích, smích a smích. Tento francouzský humorista, dramatik, novinář, funebrák (doplňte další libovolné profese, jenž vám přijdou na mysl) vám nevykouzlí úsměv na rtech. On vás doslova svalí z gauče.

Sám velký Charlie Chaplin ho označil za „největšího humoristu na světě.“ Jeho dílo obsahuje desítky, ne-li stovky menších povídek, fejetonů, mikrokomedií, dokonce i satirické kresby a jakési předchůdce dnešního komiksu. Začínal jako šéfredaktor svého vlastního časopisu – Malého pohřebního furgonu, odborového a humoristického orgánu zaměstnanců pařížské pohřební služby. Jeho černý humor s nádechem sarkasmu si získal nejen cílovou skupinu – pařížské pohřebáky, a tak se zanedlouho u Camiho dveře netrhly. My však opustíme jeho vskutku zajímavou pohřební kariéru a zaměříme se na specifický žánr, v němž Cami prokázal svůj smysl pro černý i jiný humor – mikrokomedie. V českém překladu bohužel vyšla jen jedna sbírka – Kleštěnec z pralesa.

Dvacet pět mini komedií se zaměřuje na rozličná pole lidské působnosti i vývoje celého lidského pokolení. Ocitneme se tak v kůži Prozíravého Křižáka, který si s sebou na křížovou výpravu pro jistotu odnese i dveře od hradu, aby mu ho v době nepřítomnosti nikdo nevykradl. Dveře mu při nebezpečných dobrodružstvích několikrát zachrání život, avšak po návratu nalezne svůj domov kompletně vykraden – zloděj, chytrák, se samozřejmě musel vloupat dovnitř oknem. Jiná hra s historickým námětem zase líčí orgie, jenž ve své věži pořádá královna Markéta Burgundská a dva hrdiny – Smilorada Odvahu a Kejklíře Notredamského, kteří královniným choutkám utečou za pomoci cvičených hlemýžďů.

Už jen zmíněná jména poukazují na autorovu satirickou stránku.  A co je Kejklíř Notredamský proti Nelítostnému Pianistovi, Durandu-lidojedovi či Dceři Nemajetného Akrobata. Když si přečtete obsah, nevíte, co vás láká víc. Vyplétač židlí od Svatého Sulpicia? Syn Tří mušketýrů? Odhalení, které přišlo pozdě? Návrat zpopelněného?

Některé názvy by ve vás měli zanechat stopu, jakési déjà vu. Tři mušketýři? To už jsem někde slyšel. Cami do svého fantazijního, lehce surrealistického světa přivádí známé postavy a nechává je potýkat se s nelehkými úkoly. Ne, že bys snad chtěl Tři mušketýry či Sherlocka Holmesa (v jeho podobě Šoufka-Houbsa) zesměšnit. Jen upozorňuje na přílišnou dokonalost některých knižních hrdinů, která by však v běžných situacích nemusela obstát.

Nevím, jak v Camiho rodné Francii, ale v Čechách adaptace jeho mikrokomedií nejsou na denním pořádku. Musíme si přiznat, že některé prvky – třeba ona cesta do Jeruzaléma s vysazenými dveřmi, či oběti šíleného vraha utopené v kalamáři rozměrů menšího bytu, se nedají zrovna lehce jevištně zpracovat. Vzpomeňme alespoň inscenaci Divadla v Dlouhé: Kabaret Vian-Cami. Při šansonech Borise Viana došlo i na vybrané komedie. Herci ani diváci se rozhodně nenudili, hra má však již osm let po své derniéře.

Ač Cami psal text prvotně jako scénáře divadelní, dle mého názoru by se daly ztvárnit i na stříbrném plátně a autor – milovník pokroku, by jistě nebyl proti.

Útlá knížečka slouží v prvním i v posledním plánu k pobavení. Záleží samozřejmě na vkusu a humoru čtenáře, jestli bude Camiho milovat nebo nenávidět. Vykleštěný průzkumník marně pátrající po svém přirození, kteréžto přenechal Králi opic, už pro někoho může být poněkud nestravitelné sousto. Za mě však dostává Cami plný počet bodů. Díky, mistře, už dlouho jsem se tak nezasmála.