Hotýlek

O Aleně Mornštajnové jsme letos slyšeli už hodně. Většina recenzí a internetových příspěvků se ale točí kolem její poslední knihy jménem Hana. Ohledně  zbývajících knih prozatím vládne ticho. Čas od času se sice objeví zmínka o Slepé mapě, nicméně po prvotině Mornštajnové jakoby se slehla zem. Ale není to škoda?

Když se Vám Hotýlek dostane poprvé do ruky, jistě oceníte nápaditou obálku. Osobně nemám ráda knihy s papírovým přebalem. Neustále mi padá z desek, občas se potrhá a celkově je pro mě jako pro čtenáře nepohodlný. Hotýlek tenhle problém vyřešil víc než elegantně. Obálka knihy je nápaditá a zároveň se nachází přímo na deskách. Nic Vám tak nepadá dolů a nic se netrhá. Myslím tedy, že svou obálkou Hotýlek čtenáře rozhodně osloví.

Důležitější je ale samozřejmě to, co se skrývá uvnitř. Mám-li být upřímná, ohledně obsahu knihy jsem o něco skeptičtější. Možná by nebylo na škodu číst knihy Mornštajnové v chronologické posloupnosti. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdybych začala Hotýlkem a skončila Hanou, byla bych o něco méně kritická. Ve všech třech jmenovaných knihách je, kromě jiného, patrný vývoj autorky. Prvotina Hotýlek je tedy logicky o něco slabší než novější díla. Nicméně slabší zdaleka neznamená horší.

Děj knihy nám opět předkládá osudy jedné rodiny. Setkáváme se s Leopoldem, který v dobách první republiky zakládá hotýlek na kraji města a tajně sní o tom, že ho jednou předá do rukou svého vnuka Václava. Na první pohled je ale patrné, že vnuk z dědovi lásky k obchodu nezdědil nic. Brzy přišel o otce, vychováván matkou Štěpánkou často navštěvuje souseda Bedřicha a volný čas tráví v jeho autodílně. S hotýlkem to vypadá bledě. Na scéně se ale objevuje Renata, vypočítavá žena s náturou vhodnou pro podnikání. Leopold se těší na nadcházející veselku, ale nakonec osud mění plány a Václavovou ženou se stává nevýrazná Lucie. Skoro to vypadá, že hotýlek ztrácí svého dědice a že se děj ubírá ke klasickému „žili spolu šťastně až na věky“, opak je ale pravdou. Na hotýlek dopadá stín tragédie a dějová linie se na pozadí historických událostí začíná poněkud komplikovat…

Jestliže jste už něco od Mornštajnové četli a přečetli jste i si i mých pár vět k ději, jistě máte pocit, že Hotýlek vlastně s ničím novým nepřišel. Že tohle všechno jste už u Mornštajnové četli. A já Vám musím dát za pravdu. Hotýlek se až nápadně podobá Slepé mapě a vzdáleně i trochu tolik připomínané Haně.  A ano, chvíli budete mít pocit, že knihy Mornštajnové jsou  „na jedno brdo“. Nakonec Vám ale dojde, že to kupodivu nevadí a že se i přes to bavíte a jste zvědaví, jak to s hrdiny dopadne.

Troufám si říct, že právě v tom tkví kouzlo Aleny Mornštajnové. Všechny příběhy vypráví prakticky stejně. Na pozadí historických událostí plyne život jedné rodiny, do kterého volně vstupují další postavy. Charaktery jsou ale natolik uvěřitelně a přesvědčivě vykreslené a děj je tak neuvěřitelně plynule propletený, že Vám to vlastně nevadí a čtete dál. Forma je sice stejná, ale děj Vás přesto nadchne a vtáhne. Přesně taková ta Mornštajnová je. 

 

 

Knihomolka, pisálek a kávofil.