Dědina

Napjaté sousedské vztahy, klepy, rodinná dramata, pravidelné zabíjačky a tetky od vedle. Říká vám to něco? Pak jste asi vyrostli na dědině.

Přesně taková je totiž dědina, ve které se odehrává příběh Petry Dvořákové, a pravděpodobně jsou takové i mnohé další. Možná proto se nejedná o žádnou konkrétní pojmenovanou vesnici, ale o obecný prostor, s nímž se můžete bez problémů ztotožnit.

V knize nenaleznete jednotný příběh, ale soubor více osudů jednotlivých postav z dědiny. Nečekejte poklidné idylické soužití lidí na vesnici – právě naopak. Petra Dvořáková se po hlavě vrhá do rodinných dramat a všech úskalí, která přináší žití na dědině, kde pro klepy nikdo nechodí daleko a všechny vaše činy jsou bedlivě sledovány a kritizovány. Kdo z nás si nikdy nepoložil otázku „Ale co na to řeknou lidi?“

Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel.

Postavy jsou velmi dobře psychologicky vykreslené. Pocity některých pochopíte a budete s nimi souznít, některé naopak nebudete moct vystát. To je jedna ze silných stránek románu. Petra Dvořáková se jej nebála naplnit postavami, které byste klidně mohli označit za negativní, a přesto vás hluboce vtáhnou do děje (možná právě o to víc). Protože ať už se budete rozčilovat nad chováním té či oné postavy sebevíc, budete už jaksi součástí příběhu. Ale jak se říká „nic není černobílé“ a každá z postav má své kladné i méně ušlechtilé stránky a vlastnosti.  Autorka nikoho nesoudí a vše podává tak, abyste si mohli udělat svůj vlastní názor.

Za spletitými mezilidskými vztahy protkanými špetkou humoru se skrývá i tradice života na vesnici. Předávání hospodářství mladším generacím, které ale už leckteré tradiční hodnoty neznají a neuznávají, tvrdá práce pro obživu nebo dlouholeté soužití manželů, kteří neznají jiný život než ten společný, i když už si navzájem lezou na nervy.

A nakonec nejde zapomenout zmínit to, co vás při čtení zaujme hned na první řádek. Celý román je psán v nářečí. Pokud tedy pocházíte z jiné oblasti, bude pro vás tento (skoro cizí) jazyk velmi zajímavým zpestřením. A pokud je vám toto konkrétní nářečí naopak dobře známé, třeba se díky němu vrátíte do dob strávených na přesně takové dědině.